pondělí 26. března 2012

Hororový víkend

Koukněte na ty krásný jahody! Nejen, že jsou pojmenované po mojí babičce (jmenuje se Jaroslava, ale přátelé jí taky občas říkají Jara). Byly moc dobrý, ale opravdu bych dala přednost vychutnat si je samotné než s tunou cukru a se šlehačkou. Ale co mám dělat, u večeře se prostě nedá vzdorovat a lepší je nevyčnívat. Tím se vyhnete zbytečným dětským otázkám, proč ty to jíš jinak než my.. atd. atd.


Tím se volně dostávám k naší jedenáctileté slečince, která v mém příběhu au-pair hraje roli zápornou. 


Když jsem si v pátek myslela, že odpoledne v butiku pro mne bude odpočinkové, netušila jsem, že hned po škole za mnou přileze a bude tam se mnou až do konce. Ze začátku  začala opakovat svoje fráze "chci tohle a tohle a tohle a určitě to budu mít" nebo "maminka by mi měla říct o všech věcech , které chce koupit, protože já mám ten nejlepší vkus a třeba tahle kabelka je hrozná".


Poté jí přestalo bavit toto téma a zaměřila se na mě a na to, že bych se měla naučit "clacher". To znamená, že jakmile si ze mě všichni dělají legraci (myslím hlavně ji a Lucase), měla bych jim umět vtipně, pohotově a dost drsně odpovědět. Za prvé = nejsem tenhle typ. Za druhé = narozdíl od nich mi to přijde ubohý pořád se jen napadat, jim to přijde jako náramná sranda. Za třetí = dělat si každý den ze mě srandu jenom kvůli tomu, že jsem měla problém, kvůli kterému jsem často trávila čas na záchodě, mi přišlo vtipné asi tak první hodinu. Ty další hodiny a dny mi to přišlo ubohé, protože spolu s uklízením a staráním se o děti tenhle problém není zrovna jednoduchý.


Naštěstí jsem si v pátek v butiku alespoň vydělala 25 euro (které mi Sandrine ještě nedala a začíná mě to docela štvát) a poté jsem od půl osmé šla hlídat děti od kamarádky Sandrine Nataši, která se svým manželem šla na oslavu k Sandrine, která pořádala oslavu Gillových narozenin.


Popravdě, já byla ráda, že jsem vypadla. Akorát se vrátili až v jednu ráno, takže já jsem šla spát v půl druhé a vstávala v osm ráno kvůli Alix, která mě přemluvila ať s ní zůstanu. Tak jsme koukaly chvíli na film, ale pořád u toho kecala. Pak jsme obhlížely pooslavovej nepořádek na stole, byl tam zbytek slaného koláče s rajčátky, kozím sýrem a cuketou. Tak jsem přeposlední kousek ochutnala a byl fakt dobrej.
Pak se strhla hádka, protože Alix si chtěla jít koupit umělý nehty aby si je mohla nalepit až půjde do kina a hnala mě ať se rychle oblíknu. No Lucas to viděl, tak na ní začal řvát, že to je nemožný, abych se kvůli ní musela hnát oblíkat a tak a že jestli si půjde koupit ty nehty, tak že s ní nejde. Tak chvíli myslela, že nejde a brečela. Nakonec ale v půl druhé šla. Ale pak se to stejně zkomplikovalo, protože tam šlo devět jejích kamarádek a Lucas a samozřejmě, že je tam nepustili, protože na film La Dame En Noir jsou přece jen malý. Takže všechny přišly k nám domů , řvaly a byly nezkrotitelný. Prostě deset Alix pohromadě. 

Naštěstí asi po hodině odešly. Zůstala s námi jenom Capucine. Moc milá kamarádka, co chodí s Alix do třídy. Myslela si, že jsem se narodila ve Francii a jenom kvůli tomu, že jsem dlouho žila v ČR mám přízvuk. Což mě hrozně potěšilo, protože to znamená, že už asi mluvím opravdu dobře. No a Alix zase hodila ten její obličej, jak si mohla "proboha" myslet, že někdo jako já je z Francie. Prostě opravdu milá na mě je...Mimochodem v butiku si jeden pán myslel, že mám přízvuk z Bretagne a já mu musela říct, že mám přízvuk, protože nejsem francouzka. Fajn ne?

Večer jsem byla sice unavená jako blázen, ale měla jsem možnost jít ven, tak jsem ji využila a šla s Julií na sushi a pak ještě na kir cassis. Otravovali nás ošklivý arabský francouzi a my si to nenechaly líbit. 

A neděle byla děsná. Měla jsem depresi z toho jak je teplo a já nemám nic na sebe. Z toho, že už se mi nesktuečně stýská, protože bez přestávky je ten pobyt opravdu moc dlouhej. Ale dneska už je to zase lepší, protože jsem si uvědomila, že ještě jenom jeden (nejspíš hrozný) víkend s dětma a pak už jen 5 pracovních dnů a pak jedou na deset dní pryč a já mám leháááááááro ;)

Fotka rodinky s příjmením Chaha, kde jsem hlídala čtyřletou Rose a desetiletého Nino
v jejich bytě všude najdete něco růžového, protože Rose (rose je francouzsky růžová) jí nadevše miluhe (viz. bačkůrky)
růžové princeznovské puzzle
zrcadlení
kočka, co se nechtěla koukat do objektivu
kanape, na kterém jsem jim málem usnula (po shlédnutí novejch upírů a Emmy)
Od zítřka už jen 35 dní, to už celkem ujde :)

úterý 20. března 2012

Nejdelší článek o nejlepším víkendu

(bohužel jsem nic nevyfotila, takže fotky jsou zase takové domácí a nicneříkající)
můj krásnej kočičí sešit na jejich zdemolovaný židli. kdybyste věděli co si do něj píšu!
V neděli jsem byla v Briošce(Brioche Dorée teda no :D)  a skypovala jsem s Dominikem, ale měli jsme s tím pořád nějaké problémy. Jemu nešla kamera, takže jsem ho neviděla, ale on mě viděl. Po hodině už nešlo vůbec volat, tak jsme si jenom volali. 
No a seděl tam naproti mě takovej černoch a pořád se na mě smál a pak přišel a ptá se mě jestli nemám čas si na chvíli popovídat. Tak jsem mu řekla, že se omlouvám ale ne, že si píšu s přítelem (prostě jako co jsem měla říct žejo :D). On mi pak řekl, že mě slyšel mluvit česky a že má kamarádku z Olomouce, že tam za ní byl a že si na ní díky vzpomněl.
No a pak tam přišel další chlap, nějakej Stef, co si minulej tejden nechal u mýho stolu nabít notebook (protože jsem pemanentně u toho se zásuvkou) a pak mi dal jeho číslo ať mu někdy zavolám a já ten papírek vyhodila :D Ale dneska se na mě usmál, já se taky usmála, ale jinak ignorace.
Smůla je, že mě tam nemůže zastavit někdo hezkej jako McGregor co? :D
Potom jsem šla k Mélisse a jely jsme spolu za její maminkou. Což je asi čtvrthodinka cesty do přilehlýho malýho městečka Latte. Spíš to tam vypadá jako čtvrť s krásnými hotely. Ale nejsou to hotely, jsou to byty. A v jednom z nich bydlí Melissina mamka se svojí přítelkyní!! To mi  taky Mélissa vysvětlila, že když jí bylo 12, tak její mamka zjistila, že se zajímá víc o ženy.
Ale její mamka i ta přítelkyně Corinne jsou strašně milý, s každou jsem si hezky popovídala. S Mélissinou mamkou jsem si povídala o mojí mamince a přijde mi, že to máme podobně jako Mélissa s ní, protože jsme taky vyrůstaly bez táty. No a ukazovala jsem jí nějaké fotky mě a maminky. Tak říkala, že jsme si podobný a ptala se mě, jestli je příšná nebo hodná. Tak já že je straaaaaaaaaaašně hodná a ona, že je to vidět z tý fotky ;)
No a pak jsem se přes skype dohodla se Zacem, že půjdem do kina. Od neděle do dneška je totiž tzv. "printemps de cinema" a každé přestavení stojí 3,50 euro! Normálně to stojí 10 euro, takže toho chci využít. Ptala jsem se i Mélissy, jestli by nešla, protože se Zacem se mi zrovna dvakrát nechtělo jít samotné. On pak furt trapně vtipkuje a řiká mi furt, že se vubec nevidíme a že jsem jeho nejlepší kamarádka a že mu budu chybět a bla bla bla ... no on mě ne :D ha. Mélissa ale nemohla, protože se musí strašně učit na zkoušky. Tak jsem s ním teda musela sama, ale před kinem jsme potkali Cédrika s kamarádkou (víte to je Mélissina kamarád, co je tak na kluky a je krásnej :D), tak to bylo lepší, že jsme nebyli sami. Ale stejně ten Zac mě štve, jak je takovej ukecanej a nevim furt řiká jak nemá ty peníze a každej mu půjčuje... no nic.

Ještě abych řekla, na čem jsme vlastně byli. Kvůli tomu jsem tam šla žejo! Byli jsme na tom novém filmu s Danielem Radcliffem La Dame En Noir. Bylo to sice strašidelný, ale pořád stejně. Prostě tam lítala ženská v černým kabátě s obličejem zombie a honila Dana, který je díky svojí (ne)výšce pořád tak trochu dětský a já jsem v něm toho Harryho pořád viděla.
konečně začínáme jíst trochu zdravě, protože Sandrine se rozhodla držet dietu, enfin merci beaucoup!
Pondělí bylo taky moc fajn,. Byla jsem v Home Coffee s Julií, tou češkou co bydlí v Německou. Oni totiž její rodiče emigrovali, takže se v Německu narodila (bydlí ve Frankfurtu), akorát že rodiče ještě moc německy neuměli, takže se dřív naučila česky a německy až ve školce..
Asi tak dvě a půl hodiny jsme si jen povídaly, taky jí chutná sushi a říkala, že bysme si ho někdy, třeba během těch prázdnin mohly udělat ;) Že bych konečně využila těch deset řas nori, co jsem si přivezla z Čech a co jsou bez desetí dní už půl roku zavřený v kufru?
Večer jsem byla v kině na filmu Projet X s Margaux. Byla to taková srandovní komedie o tom jak tři sedmnáctiletý kluci (jakože docela looseři) udělali pařbu, která byla hrozně úspěšná, ale naprosto zdemolovali dům jednoho z těch kluků... teda ne oni, ale ty opilý hosti :D

Dnes Francií proletěla zdrcující zpráva o tom, že včera na základní škole v Toulouse zabil vrah asi 4 děti a učitele. Už zabíjel někdy jindy, takže je to seriový vrah a jezdí na skútru. Navíc jim včera taky utekl. A dneska se držela v 11 hodin na všech školách minuta ticha za zemřelé..
Kriminalisté předpovídají, že se bude různě přesouvat do jiných měst a bude nejbezpečný hlavně ve školách, ale i různě v prostranstvích s větším množstvím lidí.. takže obchody, nádraží, letiště..opravdu škvělý. Doufám, že až se dostane do Montpellier, budu už v České republice.
Unavenost a do uší Moulin Rouge

Bisoux!

pátek 16. března 2012

One day I'll fly away

Od posledního článku uplynulo deset dní a stalo se toho mnoho. To špatný sem psát nechci, protože věřím, že v budoucnu budu chtít vzpomínat na ty pěkné chvíle co, mě tu potkaly.
Bylo pondělí 12. března a já poprvé po zimě vyšla ven v balerínkách. Viděla jsem se s Laurence. Daly jsme si děsně kyselej fresh džus a při každým doušku jsme se strašně šklebily. Potom jsme navštívily projekci velmi zajímavého tanečního dokumentu v montpellierském Centru tance.

Dva dny po sobě jsem si dopřála úžasné sushi. Jednou s Margaux, podruhé s Mélissou, která ho ochutnala poprvé v životě a byla naprosto unešená. Takže další člověk, kterého jsem naučila milovat sushi ;)

A včera jsem zažila snad nejlepší večer za těch 5 měsíců a 16 dní co jsem tady. Mélissa a Caro mě vzaly na divadelní kurz. Konal se na ekonomický fakultě, kde jsem byla už dvakrát s Terkou. Bylo nás asi dvacet, mladý lidi, převážně studenti. Dělali jsme různý pantomimický cvičení, představovali jsme se a hráli krátké scénky. Na konci jsem zjistila, že jedna holčina, Julie,  která od malička žije v Německu, je původem češka a umí i česky. Tak jsme si na sebe daly telefonní čísla a brzo se uvidíme. Říkala, že tu zná hodně čechů. Tak si říkám, proč jsem jí potkala až když jsem téměř u konce svého pobytu tady. Ale on měsíc a půl ještě nějaký čas je. Zejména, když dva týdny budou prázdniny a já budu mít volno :) 

Jo byl nemocnej, tak jsme spolu kreslili a mě strašně moc potěšilo, že pořád kreslil mě a všechny obrázky mi dal. Cítím radost, když vidím jak se zlepšuje v kreslení panáčků, ve čtení písmen a slabik. Mám ho ráda, malýho závisláčka na playstationu.
Škoda, že se to nedá říct o tý podlý puberťačce.

úterý 6. března 2012

Porozumění


Když nejsem spokojená s tím jak žiju, utíkám do filmů a stávám se jejich součastí. Pak usnu a zdají se mi neskutečné sny. Zdálo se mi, jak jsem čekala na konec světa. Pozorovala jsem meteorit blížící se nadpozemskou rychlostí, ale všechno bylo zpomalené. Pozorovala jsem Boha, který byl převtělen do mladé dívky. Konec světa se nestal, najednou jsem byla v Africe a všichni lidé z Afriky se přemístili do Evropy, která byla zničena dopadem meteoritu.

Probudila jsem se. Pláčem. A nevím proč. Cítím prázdno a nevím čím ho vyplnit.

Krásné filmy pomáhají. Aspoň trochu.

sobota 3. března 2012

Na mašině, ano, na mašině

Coucou, chutnal Vám gateau aux pommes? Věřím, že ano, ale já bych stejně raději dala přednost vegan banana cake od Daniii. Tak jsem si nakrájela banán do bílýho oslazenýho jogurtu a nalámala dva suchary. Muselo mě to uspokojit protože v peněžence mám 2 eura a 50 centů. Máme tu třetího března a Sandrine asi zapomněla, že mi ještě nedala..........PRACHY! Achjo!

Začala jsem se dívat na Ewana McGregore v moc fajnové road story Na mašině kolem světa, kde se svým kamarádem Charliem zdolávají drsnou cestu přes Kazachstán, Rusko, Mongolsko, Sibiř, Aljašku, Kanadu a zakončí to v New Yorku. Před tím Kazachstánem samozřejmě navštíví i Ukrajinu, Slovensku a konečně vlastně jako první představenou zemí je Česká republika, což mě potěšilo.

Jen pozoruji krásného Ewana a říkám si "Proboha ohol se!", protože začíná vypadat trochu jako Viking. Ale pořád moc hezkej Viknig. Sice je takovej ustrašnej, ale zase je fajn, že si nehraje na machra, co všechno zvládne a dokáže vyjádřit svůj strach. Zároveň nemluví spisovně a nějaké to FUCK z něj taky vypadne... docela často ;)

A já jsem se tak dívala na ten jejich příběh, jak na 3 měsíce opustili rodiny a dala si na velmi nebezpečnou cestu a začala jsem srovnávat. Já jsem taky odjedla od rodiny a zvládám tu nejrůznější pro mě obtížné situace. Jasně, je to úplně jiný druh situací, ale nakonec s nimi mám společné to odloučení, osamělost a nadprůměrně stresové situace. A tak jak to nevzdávájí oni, ani já to nevzdám.


Vždyť jsem teď začala svůj šestý měsíc! Když se řekne, že mě čekají ještě celé letní prázdniny, tak to zní dlouze. Ale když řekneme, že jsem v předposledním měsíci, nezní to mnohem optimističtěji? Protože po předposledním logicky následuje POSLEDNÍ :)

Tak krásnou sobotu, moji milí ;)