sobota 1. října 2011

le 1er Octobre


Tak jsem Vám chtěla napsat ještě než odjedu, ukázat vám pár fotek dárků, co sem dostala k narozeninám a najednou sedím na letišti v Lyonu a čekám na letadlo do Montpellier. Uteklo to strašně rychle a najednou hoplá! Jsem právě v tom nejhorším, hozená do studené vody mezi všechny ty ráčkující lidičky, které mám tak ráda, ale kterým ještě nerozumím zdaleka tak, jak bych chtěla… a uvidíme, jak to ještě dneska dopadne. Docela se těším na ten druhý přílet (na druhý start ne – nesnáším vzlety, fuj!). Strašně moc si přeju, aby rodinka, která mě přivítá, byla milá, oblíbila si mě a já bych se tak na 8 měsíců stala členem francouzské domácnosti – to znamená, že já sama bych se stala téměř a skoro Francouzkou…

Ale vrátím se k takzvaným „balícím a loučícím dnům“. Započala jsem je pondělkem, kdy jsem jela navštívit nemocnou vílu Amálku, dala jí zelenej čas od „markaspencra“, náušnice s Eiffelovkami (aby na mě musela myslet!) a udělala jsem jí sushi s uzeným lososem. Jedly jsme to těmahle krásnejma hůlkama a já už vím, čím bych chtěla v příštím životě být – druhejma od konce a nechala bych se olizovat nějakym japončíkem, protože se mi ti japončíci nějak začali líbit (od tý doby, co jsem viděla zfilmovaný Norský dřevo J Tóru, ach!)




Loučení mělo pokračovat už v úterý večer večeří v Dolce Vitě s T., jenomže jsem magor, blázen a cvok a přepadl mě záchvat v úzkosti přesně ve chvíli, kdy jsem se znovu namalovala (už podruhý ten den!). Seděla jsem na zemi, houpala se ze strany na stranu jako dítě z pomocný školy, bulela nad rozbitým mobilem, kterej jsem mrštila na zem v záchvatu naštvanosti nad svým těžkým osudem (och, teď když si to zpětně uvědomuju, jsem fakt nenapravitelném tragéd). Načež mě napadlo zavolat jedinému člověku, který byl poblíž a chápající tuhlenstu situaci – Dominique.

Můj milý zrušil schůzku s kamarádkou aby přišel a objal kamarádku blázna (rozuměj mou maličkost), dal jí půllitr plechovkovýho kozla (po kterym jsem měla takovej hlad, že jsem pak snědla lavor těstovin, sardinky, jabko a čokoládu :D ) a šli jsme na vodárnu posedět na lavičku. Já nemohla mluvit, make – up se mi proměnil v masku připomínající kapelu Kiss, vydávala sem ze sebe zároveň pláč i smích, takže jsem kvičela jak prase :D Dominique mi řekl, ať beru život jako tragikomedii. Tak se Vám tu situaci snažím popsat právě v tom tragikomickým duchu. Ale věřte, v tu chvíli to příjemný nebylo..

Ve středu už jsem naštěstí vychladla a šla se rozloučit s dortem. Oui, c’est ca. Šla jsem se rozoučit s tvaroháčem v Mefistu, kterej mi bude celejch těch 8 měsíců strááášně chybět.

Čtvrtek jsem konečně zvládla s T. tu Dolce Vit(k)u a pochutnala jsem si na úžasným krůtím steaku plněným houbami, slaninkou, parmezánem a pažitkou a hádejte, co jsem si k němu dala jako přílohu??? Ne, hranolky ani americký brambory, ale rattatouille, abych ho mohla porovnat s pravým francouzským ratatouillem. Doufám, že mi ho rodinka taky někdy připravíJ

A pátek byl děsně děsnej. Balení bych sama nezvládla, ale mám tu nejlepší mamku na světě, která je tak praktická a umí všechno do kufru složit tak, že se tam toho vejde hrozně moc. Takže jsem ve čtyři odpoledne měla zabaleno. Jenže když jsme s kufrem vyšly na chodbu, zjistily sme, že je v něm celkem velká díra. Naštěstí, jak jsem psala, bylo jen čtyři odpoledne, takže jsme zaběhly k vietnamcům a koupily uplně ten stejnej kufr za šest stovek, akorát že v černý barvě (takže jupí, protože nemusím jezdit s tímhle hnusným fialovým a navíc s dírou). Ale stejně se těšim až si jednou koupim hezkej, značkovej kufr…. Ale teď ho fakt nepotřebuju, to si radši koupím spoustu oblečení, kosmetiky a čokolády :D


Tak jsem nějak zjistila, že píšu nějakou dobu a vznikl z toho snad nejdelší článek, co jsem kdy napsala. I když si docela myslím, že jen málo lidí ho přečte… ale nějak jsem vám to, moji milí a milé, musela všechno vyklopit.

Mějte se krásně a nezapomeňte na mě v té naší zemi české J
Vaše Zoris

3 komentáře:

  1. moc pěkný článek:) snad nás budeš z Francie zásobovat svými postřehy častěji:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Precetla jsem ho jednim dechem :) Tak preju at se ti ve Francii dari a pis casteji :)

    OdpovědětVymazat
  3. Když tak na to koukám, ty maminky jsou vážně šikovný:D Mně se toho do kufru taky vejde úplný minimum, a přijde mamka, a je tam polovina kufru volnýho.
    Hlavně si to tam úžívej a podávej informace:P

    http://luczynky-world.blog.cz/

    OdpovědětVymazat