pondělí 3. října 2011

Bonjour! Il faut pratiquer la langue, parce que je me sense….

No, zatím mi ta francouzština moc nejde. Neznám spoustu slovíček, zadrhávám se a spoustu věcí nedokážu sdělit. Což je pro neuvěřitelně ukecánýho člověka jako jsem já naprosto strašná věc! Ale doufám, že to to půjde, musí!

(ještě na kolínksém nádraží)
 

Protože..
.. jinak jsem spokojená snad úplně se vším. Moje rodina s příjmením Nicolas je velmi velmi milá. Paní Sandrine je typická Francouzka – černé vlasy, štíhlá postava a v jejích 43 letech bych já tipla tak o deset let míň.

Nejmladší synek se jmenuje Jo, je mu 5 let a je to kudrnatý hyperaktivní dítko, který pořád někam běhá, padá na zem nebo skáče. U něj se bojím, abych ho zvládla, protože mu ani moc nerozumím když mluví. Občas totiž nosí dudlík. To byste nerozuměli ani kdyby mluvil česky.

Další je jedenáctiletá Alix, která mi hrozně připomíná mě samotnou. Je upovídaná, baví jí škola, je milá a bezprostřední. A zdá se, že si mě zamilovala. Hned na letišti mi dala „un petit Cardu“ náramek, který jsem zapomněla vyfotit, ale hned to napravím. Včera jsme taky zjistily, že jsme se obě narodily ve stejném měsíci i znamení, možná i proto je mi tak blízká…

A poslední dítě, i když už se moc nedá mluvit o dítěti, je sedmáctiletej Lucas. Zpočátku jsem se bála, aby si ze mě nedělal pořád jen legraci… On moc neartikuluje, takže první den mu nebylo moc rozumět, navíc tam měl s sebou kamaráda Estebana (ten vypadal jak Robert Pattinson) a pořád si něco šuškali. Možná o mě, možná ne.. radši to nechci vědět J

Ale včera u večeře jsme se bavili už úplně normálně. Nevím, třeba se pletu, ale zdá se mi, že jsem se jim všem zalíbila a tak doufám, že až budu umět mluvit mnohem líp, tak to bude úplně nejlepší a nejdelší „dovolená“, jakou jsem zatím zažila.

Přidávám pár fotek z mé ranné procházky po Montpellier. Našla jsem skvělou restauraci Brioche D’Orée, ve který jsme si v Nice s Tiborem kupovali bagety a dortíky a strašně nám tam chutnalo. Další fotky jsou z výletu k moři s rodinkou, kde jsme obědvali v pizzerii. Dala jsem si salát, kde bylo všechno možný od parmský šunky, přes mozzarellu, po nějakou rajčatovou tapenádu na opečený bagetce. Protože Francouzi si potrpí na dezerty, i já jsem neodolala čokoládovýmu dortíku (něco jako brownies), ze kterého vytékala čokoláda, ach! A pak se mě zeptali jestli nechci ještě „un café“, tak jsem řekla, že by na mě museli zbytečně čekat a odpovědí mi bylo: „Takže ještě jednu kávu, číšníku.“ :D Třešničkou na dortu bylo to, že za mě všechno zaplatili i když jsem jim říkala, že si to klidně zaplatím. Jestli to takhle bude každou neděli, tak budu v sedmém nebi !












Jediné, co nechápu je, že doma nemají varnou konvici a vodu na čaj nebo kafe ohřívají v hrnci na plynovým sporáku. A já ještě nezjistila, kde mají schovanou takovou tu věc, kterou se ten sporák zapaluje :D Takže úkol pro nejbližší budoucnost je zadán!

Vidíte, určitě teď budu psát častěji J
A tres bientot!

2 komentáře:

  1. Krásne fotky :) TEn malý je zlatý :) A nech sa ti darí aj naďalej ! :) A to s tou kanvicou je zvláštne :D na nervy, nie? :D Ale naučíš sa :)

    OdpovědětVymazat
  2. Skvele, uzivej si to!! zaslouzis si to:-*

    OdpovědětVymazat